Jsme Sára, Lukáš a 3 pomocníčci.

Na začátku nebyl plán...

Ale byl tu Lukáš – který už jako malý kluk miloval vaření. Od malička rád trávil čas v kuchyni, experimentoval, zkoušel nový chutě… Těšil se, co skvělýho z toho vznikne – a pak si to naplno vychutnal. Vaření pro něj nebyla povinnost – byl to čas, kdy si mohl dělat věci po svém. Kdy mohl tvořit, zkoušet, ladit chutě – a dát průchod tomu, co ho baví. Dokázal strávit spoustu času laděním svých oblíbených jídel, aby výsledek stál fakt za to – a on si ho mohl užít do posledního sousta. 🤤

A taky tady byla Sára – kterou naopak vaření nijak zvlášť nebavilo. Ale o to víc si vychutnávala, když pro ni někdo uvařil. A hlavně si užívala společný čas s Lukášem. A tak se stalo, že když jsme začali žít spolu, začali jsme spolu i vařit a vychutnávat si jídlo společně. Ze začátku to bylo spíš o tom být jeden s druhým. Ale postupně se z pasivní pozorovatelky stal „kuchtík“. Jídlem jsme hodně žili a bavilo nás i dělat různý oslavy pro rodinu a kamarády nebo třeba vyrábět jedlý dárky. Vaření tak pro nás začalo být radostí. A taky společným rituálem ✨.

Oba nás vždycky bavilo hraní deskovek a těšili jsme se, jak si podobný čas budeme užívat i s dětmi. Jenže v kuchyni to ze začátku spíš drhlo. Když se narodila naše dcera, začala se postupně přidávat – nejdřív jen pozorovala, pak pomáhala, časem chtěla míchat, sypat, krájet. A my se snažili najít balanc mezi trpělivostí a tím, že jsme prostě potřebovali uvařit. Když pak přišli na svět i naši kluci – dvojčata – bylo jasný, že buď vymyslíme, jak to s dětmi v kuchyni zvládnout… nebo si už nikdy v klidu neuvaříme 🤪.

Ale my jsme si chtěli ten společný čas u vaření pořád užívat – stejně jako dřív. A hlavně jsme nechtěli děti z kuchyně vyhazovat, tak jako jsme to často zažívali my. Chtěli jsme, aby s náma mohly být, zapojit se, hrát si s náma – i u vaření 🧑‍🍳.

Začali jsme si proto postupně vymýšlet vlastní recepty, který budou přehledný, jednoduchý a hlavně zábavný. A pak nám došlo, že si z vaření vlastně můžeme udělat takovou vlastní „kooperativní deskovku“. Hru, kterou budeme hrát spolu – a na konci si ji ještě společně sníme.

A tak vznikl nápad na obrázkový recepty. Recepty, který jsou přehledný, hravý, snadno pochopitelný i pro naše děti. Aby se mohly zapojit, cítit se jako důležitá součást – a my si to mohli zase užít všichni dohromady ✨.

Zjistili jsme, že vaření s dětmi nemusí být stres. Že i uprostřed chaosu může vzniknout něco krásnýho. A že i v obyčejným dni může být vaření chvílí, která nás spojí. Spojíme příjemný s užitečným – a nakonec si spolu vychutnáme i to, co jsme společně vytvořili 🧑‍🧑‍🧒‍🧒.

Ale jak děti rostly a my jsme se snažili zvládat všechno na jedničku, začalo toho být prostě moc. Práce, domácnost, tři malý děti, k tomu ještě rekonstrukce domu… a do toho snaha pořád tvořit, být dobrý rodič, partner, mít čas na sebe, vztah, zdraví. Nešlo to všechno udržet. Nejen že nám docházela energie – ale začala se nám z toho všeho vytrácet i radost.

Dny ubíhaly v jednom kole a čím víc jsme se snažili, tím víc jsme byli unavení. Fyzicky, psychicky i uvnitř.

A pak přišel zlom. Lukášovo tělo řeklo dost. Vyhoření. Kolaps. Potřebovali jsme zastavit a znovu se nadechnout.

Nechtěli jsme, aby to takhle pokračovalo dál. A tak jsme začali hledat, co nám dává smysl. Co nás vrací k sobě. Co nám dělá dobře.

A pro Lukáše to bylo znovu – vaření. Ne jako úkol, ale jako chvíle, kdy mohl jen tak být. Míchat, krájet, vnímat vůně a teplo kuchyně. Vaření se stalo tichým útočištěm. Pomáhalo zklidnit hlavu, vracet pozornost do těla a pomalu znovu sbírat sílu.

Spolu s tím přišla i chuť jíst jinak. Líp. Ne podle pravidel, ale podle těla. Zdravěji, ale s radostí. Přirozeně jsme začali zkoušet, co nám dělá dobře – a objevovat, jak moc jídlo ovlivňuje to, jak se cítíme.

Vaření a jídlo se pro nás staly součástí ozdravnýho procesu. Vědomým návratem k sobě.

Součástí celý tý cesty byla i změna toho, co jíme. Nenásilná, přirozená, spíš taková, která prostě vyplynula z toho, jak jsme se cítili. Začali jsme si totiž víc všímat, co s náma jídlo dělá. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Že některý jídla nás zahlcujou, stahujou, dělaj nás podrážděný. Víc v napětí. Víc ve stresu. Jako by přilévaly olej do ohně, kterej už tak v každodenním shonu hořel dost.

Lukáš postupně zjistil, že mu nedělají dobře mléčný výrobky. K tomu únava, pocit přetažení… A pak přišly naše jarní a podzimní restarty – a s nima i poznání, který jsme do tý doby tak úplně nevnímali. Že jídlo není jen o výživě nebo chutích. Ale že nás ovlivňuje úplně ve všem – jak myslíme, jak reagujeme, jak se cítíme. Co jíme, to žijeme.

Začali jsme proto hledat vlastní cestu. Ne podle tabulek. Ale podle sebe. Co nám dělá dobře. Co nás podporuje. Nešlo nám o „zdravé“ jídlo podle škatulek. Spíš o jídlo, který nás dobíjí. Který nás vrací k sobě. Který nám dává smysl – v hlavě, v těle i v srdci.

Z radosti z vaření. Z touhy být spolu – nejen u stolu, ale i při přípravě. Z potřeby najít si v tom všedním shonu chvíli, která nás všechny spojuje. A dobíjí. A hlavně z přání tohle všechno předat dál.

Nejsme žádní výživoví poradci. Ani dokonale organizovaná rodina. Ale víme, že i unavený rodič si může vaření zamilovat. A že i děti zvládnou mnohem víc, než si často myslíme – když jim k tomu vytvoříme prostor. Když z vaření uděláme hru. Rituál. Chvíli, kdy jsme opravdu spolu.

saluspirit je naše cesta. A taky pozvánka pro všechny, kdo to chtějí zkusit jinak.

Jednoduše. Vědomě. S chutí. Protože právě v kuchyni může začít něco krásnýho.

Jestli hledáš jednoduchý způsob, jak proměnit každodenní vaření v něco, co vás bude všechny bavit – pojď na tu cestu s námi.

Vaření může být víc než jen povinnost.
Může být rituálem.
Chvílí, na kterou se těšíš.

S láskou nejen ke společnýmu vaření,